úterý 28. července 2009

Kdo má stále nějakou potřebu?

Alexandr Popov

S únavnou pravidelností otiskují J.Vacek a J.Krutina (zejména v dobách, kdy cítí potřebu posílit své postavení uvnitř skupiny) adorativní dopisy svých stoupenců, označované zpravidla klamavým titulkem „Zkušenosti hledajících“. Klamavým proto, že nabyté zkušenosti se v kontextu jejich komentářů nezdají být pro oba pány až tak důležité, hlavní je zdůrazňování jejich údajného „mistrovského“ (?) podílu na nich. To oni přece zařídili svou výjimečností, že snaživí žáčci mají zkušenost!

Kdo má ale potřebu vyzdvihovat sebe sama – Bůh, nebo ego? (Oba „mistři“ svorně tvrdí „Bůh, nebo ego, jiná možnost není.“) Kdo má potřebu dokazovat své údajné mistrovství – Bůh, nebo ego? Kdo má potřebu klamat, lhát a poštvávat věrné? Kdo má potřebu „snášet“ vděk a chválu (jak napsal onehdy J.Krutina v neobratné snaze učinit ze sebe skromného) – Bůh, nebo ego? Copak Mahárši musel někdy něco od někoho snášet? Vždyť kdyby se jen na okamžik vydělil z Jednoty Bytí (ON by NĚCO SNÁŠEL!), byl by ještě Maháršim?

Tento svět je odpadlý od Boha, tvrdí tito dva „mistři“ svorně. A co „mistrovská osoba“? Ona je nepochybně součástí tohoto světa, takže musí být také odpadlá od Boha. A Jediný Mistr – ono již legendární SSVVJJ (sebe si vědomé vědomí Já jsem, či jak si to lámou jazyk) –, který skrze onu „mistrovskou osobu“ vyzařuje (?), ten pochopitelně odpadlý sám od sebe není, je to přece sám Bůh! Kdo tedy učí žáčky – od Boha odpadlá mistrovská osoba, nebo mistrovskou osobou omezený (protože již ne nekonečný) Bůh?

Je to zamotaná, duchovní zkušeností nepodložená, z nejrůznějších zdrojů zkompilovaná hrubě duální nauka, která v nedostatku kvality potřebuje sama sebe nazývat „nejvyšší jógou“. Tak tomu bývá u lidí omezených, mělkých, kteří potřebují k sebepotvrzení nějaký „doklad“, kteří touží NĚČÍM (rozuměj velkým) být a nemají nic, čím by opravdu velkými byli. Snad ani nemá smysl se tím déle zabývat. A tak jen pro pobavení na závěr vyjímám z posledních „Myšlenek“ Jiřího Vacka (22.7.t.r.).

„Nejprve nalezněme, kdo se soustřeďuje a poznejme účinky soustředění, a pak se teprve na základě tohoto poznání soustřeďujme.“
Bude to mít dost těžké snaživý žáček, aby se soustředil až poté, co se soustředil.

„Bůh je Duch, a proto Boha nikdo neviděl …“
Zde si „mistr“ Vacek zřejmě odskočil na spiritistickou seanci a nevšiml si toho.
…Mistr je jen jeden jako Bůh a je jím Bůh sám, proto i pro mistra platí, že mistra nikdo neviděl…“
To je ono – Mistra nikdo neviděl. Lidé přijdou k Jiřímu Vackovi a ať dělají, co dělají, žádného Mistra nevidí!... No, on to J.Vacek myslel jinak: může díky tomu o sobě roztrubovat, že je mistr, ale protože Mistra nikdo neviděl, nikdo také neodhalí, že to není pravda. A má to v suchu! – Jenže nemá. To, co totiž tvrdí, je tak nebetyčná blbost, že se odhaluje sám: Bůh je Duch a je odlišný od svého stvoření (viz nikdo ho neviděl); Bůh je jeden a Mistr je také jeden jako Bůh, takže jsou dva (á propos, odkdy jedinost boží vyjadřuje počet?); Mistrem je přesto Bůh sám, třebaže je odlišný od svého stvoření (není osobou, není tedy ani intelektem, citem atd., je prostě něčím dalším a své „vyvolené“ si bere za média – takže zase spiritismus).
„… Osoby, které si v sobě uvědomily Boha, nejsou Bohem ani mistrem, a proto je nemáme za ně zaměňovat. Žijí však jeho vědomím a moudrostí, a proto nás mohou k Bohu vést. Proto si zasluhují naši vděčnost, úctu a lásku.“
Ty osoby si zasluhují vděčnost? Ne Bůh? No ovšem, z toho by J.Vacek, ten fixlíř s Pravdou, nic neměl. Ale žádný strach, vděčnost přijde a bude i úcta a láska a dary a oslavování, všechna ta šidítka, co k životu potřebuje, všechna po omezený čas budou, jenže od osob, „které si ještě neuvědomily Boha“, takže jsou to ega jako hrom a co je ego, to je přece zlé. Jakou cenu má láska od zla, pane Vacku?

"Cesta vede z projevu do neprojevu a odtud zpět s neprojevem do projevu v jednotě obou."
Představa, jak se mistr (Vacek ovšemže) vláčí s neprojevem v batohu do nějakého odpadlého projevu a ještě mu k tomu chudákovi přihodili jednotu obou (zřejmě dialektickou), to je vskutku první pilíř Vackovy „nejvyšší“ jógy (druhým je vulgární spiritismus jako základ Vackovy gnoze).

„Milujme v lidech Boha, ne člověka.“
Tak to bychom opravdu rádi, ale jak to máme udělat, když tento svět je od Boha odpadlý a Bůh v něm tedy není! Kat aby to spral! Nebo že by nám šel „mistr“ příkladem a přestal lidem říkat odpadlá ega?

„Vlna není oceán, i když oboje je voda. Já a Otec, átman a brahman jsou jedno, jediné podstaty, přece je Otec, brahman víc než Já.“
Tak vlna na oceánu není oceán... A brahma je víc než átman! A oba mají podstatu! Bůh – podstata všeho – má ještě nějakou další podstatu! To jsou ale věci! Připomeňme si védský výrok: „Tento átman je brahma.“ Anebo pasáž z textu opravdu prozřelého: „Oddělenost světla slunce (rozuměj: brahma) do paprsků je v případě átmana jen zdánlivá, podmíněná zdánlivou odděleností ega. Když se ego v Poznání rozplyne, toto zdání se rozpustí a zůstává - átman rovná se brahma.“ (Ono „když“ v poslední větě neznamená alternativu, představuje jen možnost to chápat, na faktu samotném to nic nemění.) Takže ego je to, co hledá rozdíly. Měli byste na něm, pánové Vacku a Krutino, konečně trochu zapracovat a rozpustit ho, jak říkáte, aby pro Vás a Vaše žáky neplatilo ono rčení o kázání vody a pití vína.

„Jistě je dobré chodit s Bohem. Lepší je chodit s Bohem v Bohu.“
Teprve v této ideji se ukázala „mistrova“ skutečná genialita – do Boha si pro horší časy schoval ještě jednoho, záložního, se kterým se dá chodit. To je nápad! Človíček si ponechá ego, Pána Boha si naklonuje ku svým potřebám a zvesela si užívá světského, ale tváří se jako chudý duchem. A hlavu má plnou tužeb, zloby, závisti, sebezalíbenosti a kdoví jakého ještě sajrajtu.

Co dodat? Asi nic.