středa 14. března 2007

Rozhovor s Danielem Moravcem

Daniel Moravec patří k nejčastějším adresátům invektiv pana Vacka, ačkoliv jej vždy měl rád a patřil k jeho upřímným vyznavačům. Zajímalo mě pozadí tohoto vztahu a hlavně příčiny jeho narušení i důvody podivných nařčení, jimž byl a stále je pan Moravec nucen čelit. Položila jsem mu tedy několik otázek na toto téma.



KV: Ahoj Dane, jak se máš? Byls panem Vackem označen za "reklamního agenta jednoho spasitelského nakladatelství". Můžeš nám, prosím, vysvětlit, co měl tímto pan Vacek na mysli? Ty spolupracuješ s nějakým nakladatelstvím jako reklamní agent? Máš ty vůbec nějaký vztah s nějakým nakladatelstvím? Nejedná se jen o další šíření lží ze strany pana Vacka? Neskrývá se spíš za těmito slovy panaVacka postesk nad tím, že nějaký jiný nakladatel má své reklamní agenty, a tím i závist, ale i snaha vytvořit představu o tvém vztahu s nějakým nakladatelstvím?

DM: Ahoj. Docela dobře, vlastně dobře. S tím, co život přináší. Díky.
Nevím, co tím měl na mysli. Nejsem žádným agentem žádného nakladatelství, prostě nejsem. Je to tvrzení vymyšlené a nepodložené, k tomu není co víc dodávat.

KV: O okolnostech tvého rozchodu s panem Vackem sám pan V. ve svých pamětech píše; jelikož se však nelze spolehnout na to, co napíše, dovolím se tě na tuto, možná dosud pro tebe nepříjemnou, věc zeptat znovu. Pan V. ve svých pamětech nazvaných "Jak jsem hledal..." píše, že jste s Maruškou měli "možnost pobývat v přítomnosti satgurua a čerpat neomezeně jeho pomoc...". Ty jistě bezpečně víš, o čem zde pan V. hovoří. Koho tím satguruem pan V. myslí? Jaká pomoc by to byla, kterou byste neomezeně čerpali, kdybyste tuto, jak pan V. říká, možnost využili?

DM: Satguruem tituluje samozřejmě sebe. Je to i v knize „Rady na cestu“, černé na bílém. To je prostě fakt. Proto mě i později udivilo, že osočil Marcela Křivého, že za „satgurua“ může on názvem svého serveru. Je to směšné. Vezměte si situaci, kdy se prokazatelně ve svých textech titulujete jako satguru a o několik měsíců později to nejen popíráte, ale osočujete ty, kteří jen přejali vaši tehdejší titulaturu, přesněji váš souhlas s ní.
Ono čerpání pomoci se má tak: přítomnost satgurua utišuje mysl přítomných, podle Ramany Mahárišiho právě učení Tichem je nejúčinnější. V místech, kde Ramana žil, je taková síla Ticha a Klidu velmi zřetelná, což může potvrdit mnoho návštěvníků Arunáčaly. To, myslím, má pan Vacek na mysli. Toto jsme podle něj mohli čerpat. Nezastírám, že to období přátelství s ním a meditací pro mě prospěšné bylo a bylo velkou pomocí. Konečné rozpuštění ega, tedy oprávněné označení satguru, ale v případě pana Vacka na místě není. Což by samo o sobě nebyl problém, jeho duchovní dosažení určitého rázu je – pro mě - neoddiskutovatelné, a je v nějakém smyslu přínosné pro spoustu lidí (dovede je tam, kde je – se vším tím, co to opravdu znamená) , problémem ale je, když se vydává za něco, co není a z tohoto „postu“ vystupuje. Plus celý ten souhrn podivných výmyslů, obran, hledání vnějšího nepřítele, účelové zkreslování nauk apod. A je-li na to pouze otázán, zuří a brání se. Příznačné. Ale i to mi pomohlo.
Nějaký čas po svém odchodu jsem měl zážitek, kdy jsem viděl očima pana Vacka. Bylo to tak silné, že jsem mu napsal, omluvil se, upřímně se kál a navštívil dvě veřejné meditace. Jenže to prostě nešlo. Rozum by chtěl, ale Srdce nemohlo. A hlavně jsem vzápětí pochopil, že onen zážitek nebyl ukázkou skutečného stavu pana Vacka, ale ukázkou toho, jak se on sám vidí, vnímá. A to je velký rozdíl. Je příznačné, že ten dopis použil, aby se opět vyzdvihl. Něco jako: Vidíte? I ten Moravec ví o mém božství! Dostal milost atd.
Byla to pro mě těžká doba, není jednoduché někomu bezmezně věřit jako pravému Mistrovi, a pak zjistit, že to je všechno trochu jinak. Tato „recidiva“ ale byla jediná a poslední. A také velmi přínosná.

KV: Ve stejném článku pan Vacek o tobě a Marušce řeší otázku vaší svévole, že jste opustili svého mistra bez jeho souhlasu. Doslova píše, že: „… na šaktipat…ihned bez jeho (rozuměj mistrova) souhlasu odjeli...". Pan Vacek svým přátelům, jak nazývá členy své skupiny, uděluje souhlas k odjezdu jinam? Ve svých pamětech na jednom místě má komusi za zlé, že jel na dovolenou k moři, namísto aby jel na jeho seminář na Morávku. Vyžádání souhlasu se vztahuje i na členy jeho rodiny, anebo tam se postupuje jiným způsobem? Jak takové zažádání o souhlas vypadá? Je to tedy něco jako výjezdní doložka, jak si pamatujeme z minulého režimu?

DM: O vyžádání souhlasu ohledně dovolených apod. nic nevím. Možná upozornění, že místo dovolené mohli usilovat na semináři. Pamatuji se, když moji přátelé odjeli na dovolenou a později měli děti, byli zmíněni v „Jak jsem hledal…“, že dávají přednost rekreaci a rodinným vásanám /závislostem/ před duchovním úsilím. Proto mě překvapuje, že dcera pana Vacka klidně na dovolenou jezdí (proč ne, samozřejmě…), ale zřejmě je to jiné a dcera na dovolených zase a jenom pouze usiluje. To ale může i doma, a nemusí proto na pláž do Egypta. Nic mi do toho není, ale jemu také ne. Je to trapné.
V otázce šaktipatu: pana Vacka jsem se ptal, že přijede matka šakti Anandi Ma (ne dvě ženy v oranžovém rouchu, jak JV vytrvale opakuje, aniž by si ověřil skutečnosti), jestli by nechtěl jet, co na to říká apod. Zajímal mě jeho názor a v té době, pokud by řekl, že to není vhodné, nejel bych. On ale řekl, že ve stejném termínu jsou parlamentní volby a že je třeba volit (pokud bych uvažoval tak jako on, mohl bych napsat, že vyslal signál pro hledající, že volby – tedy zaplétání se do světa – jsou důležitější než duchovní setkání s realizovanou matkou). Pak vytrvale píše, že o šaktipatu nic nevěděl, že jsme se neptali apod. LEŽ. Dokonce mám uschovaný mail od jednoho z předních následovníků JV, kde mi potvrzuje, že dcera pana Vacka i on si na moje zeptání se pamatují. V knihách ale zůstane, že jsem se neptal. Celá (naprosto zbytečná) kauza je postavená na tom, že jsem se neptal a zradil jej - lež. Řekl, že jsme odjeli za konkurencí a peníze měli dát jemu, že je to v rozporu s Mahárišiho naukou, protože šaktipat je pro začátečníky a při cvičeních pránájámy jej získáváme během meditací s JV. Argument v „Jak jsem hledal…“ je jasný: Když uvidí lidé, že hledající od Vacka si kupují šaktipat, usoudí, že u Vacka nic není = pohoršili jsme maličké. V knihách navíc píše, že trpělivě vysvětloval, je to zvláštní, ale s Maruškou si pamatujeme, jak řval, vztekal se a jak se říká, nemohl to „rozchodit“. Není problém v tom, že se vztekal, problém je v tom, že pak píše, že trpělivě vysvětloval. Byl jsem svého času schopen uznat, že šaktipat byla „chyba“, to nebyl problém, ale poté, co lhal o okolnostech té věci, problémem se to stalo. Oprávněně se pak ptám, kdy a jak často a v jakých dalších případech došlo k překroucení událostí, výroků apod. Autor takového kalibru se tak stává nedůvěryhodným.

KV: Když tedy pan Vacek napíše, že něco někomu „trpělivě vysvětloval“, znamená to ve skutečnosti, že na něj řval a vztekal se a „nemohl to rozchodit“. U starého člověka, který dlouhá léta jde po duchovní cestě, se sotva nadějeme vztekání se. Staří lidé jdoucí delší čas po duchovní cestě bývají krásní; jsou smíření a bývají již blíž Bohu. Putování páně Vacka nesměřuje k Bohu. To čísi přirovnání pana Vacka ke starému prskajícímu skřetu má zřejmě pravdivé jádro.
Dane, vraťme se však k vašemu rozchodu s panem Vackem. Je-li jediným důvodem Váš svévolný odjezd na šaktipat, který ve skutečnosti nijak svévolným nebyl, jak má pan Vacek neustále potřebu lhát, proč tedy tolik pan Vacek o tobě lže, útočí na tebe, pomlouvá… a ještě k tomu využívá své další čély? Je trochu s podivem, že se nenaváží do Marušky. Nebo Maruška učinila u pana Vacka účinné pokání a byla vzata na milost? V tom případě bychom si však dávno přečetli její adorativní dopis v jeho pamětech.

DM: Maruška není veřejně činná, nepublikuje. Vídáme se podle okolností, je to tichá a pokorná ženská, výborná kamarádka, která odchodem od JV – za který jen a jen děkuje – velmi vyzrála.
K tomu publikování: napsal jsem pravdu o mém odchodu, o tom, jak mě pak p. Vacek nepřijal, že se zrádci nechce nic mít a tak dále, jediným pro mě známým prostředím byla Jitřní země. To pak byla mela. Nechápal jsem, jak to, když pan Vacek doložitelně lže ve svých knihách, tak proč je nepřípustné, abych psal o jeho způsobech já. Nyní to chápu, něco takového se prostě nehodí. Časem jsem si na povýšené, afektované a pokud něco, tak rozhodně ne duchovní ohlasy zvykl. Nyní se už musím smát, co všechno si lidé nevymyslí a čím vším se zatěžují. Na druhé straně je to smutné.
Zrovna nedávno jsem dostal mail od člověka, který velmi trpí pokrytectvím a fanatismem ve skupině oddaných p.Vackovi, zároveň mi ale radí, abych nepublikoval na tomto blogu, protože to bude vypadat, že jsem spojený s Milošem Tomášem, Martinem Paříkem atd., které on „nebere“. Nechápe, že nejsem s nikým spojený a nikdo není spojený se mnou a zároveň je mi jedno, jestli mě bude kdokoli s čímkoli „nějak spojovat“ a domýšlet si další nesmysly, není to moje věc. Jestli pak si on (a další) uvědomují, s čím jsou „spojováni“ oni. Ale je to velký rozpor v myslích těch lidí (některých). Nejsou slepí, vědí, že mnohé není v pořádku, zároveň ale nechtějí přijít o onu „milost satgurua“. I to je velmi smutné. Na druhé straně ale může být velmi prospěšné.
Jeden oddaný mi nedávno napsal: “Pokud se těch lidí, cos odradil od pana Vacka, neujmeš a nepovedeš je k Bohu, tak jen škodíš.“ Proč bych to dělal? Proč musejí být pořád někým „ujmuti“ a vedeni? Proč to tak potřebují?
Také se ptal, proč panu Vackovi nejsem schopen odpustit jeho omyly (skutečně napsal omyly). Ale tady nejde o omyly, všichni jsme omylní, v tom přece žádný problém nevězí. Navíc, nemám co odpouštět. Necítím k panu Vackovi nic negativního, naopak, je tu ze stejného Božího připuštění jako já a jako kdokoli jiný, má svoji úlohu, kterou prostě plní. A skutečně mi velmi pomohl, možná trochu jinak než si on myslí a interpretuje, ale z určitého pohledu mým mistrem rozhodně byl a jsem za to rád.
Ono to vypadá, že se pořád bráním a dokolečka mluvím o šaktipatu. Ale to není pravda. Nejde vůbec o Dana Moravce, ani o šaktipat. Dávno to neřeším. Jde o to, že jeden hledající (a mohl to být kdokoli) ukázal na lež a rozpory, potřeboval si je vysvětlit a vůbec, vysvětlit je. Když byl odmítnut a zavržen a zjistil, že se o něm klidně píše jako o výstraze v knihách p.Vacka na základě lži, zveřejnil fakta o celé věci. A najednou, zatímco v normální společnosti dojde k diskusi, taky se začalo řešit, že jsem zlo a zvrácenost a špiním pomluvami mistra…, místo toho, aby se vůbec někdo zamyslel nad tím, že J.Vacek prostě lhal a manipuloval. To je stěžejní. Neřešilo se, že došlo ke lži a stavělo se na ní, řešilo se, že není vhodné to zveřejňoval a není vůbec přípustné to řešit. Ale to jsou praktiky totalitních, případně sektářských seskupení. Bohužel. Navíc nežijeme v indické strukturované a tradiční společnosti, ale ve středu Evropy, kde jsou poněkud jiná zvyková i civilizační a kulturní hlediska. Nejde vůbec o mě nebo o šaktipat.

KV: Dane, nevypadá to, že se pořád bráníš. Je v pořádku, když o tobě někdo veřejně šíří lži, nenechat si to od něj líbit. Pan Vacek, jak je mu vlastní, vytvoří zcela lživou premisu, tu stále obemílá dokola a staví na ní další lži. Mezitím s tím seznamuje důvěřivé, fanatické čély a ty zpracovává, aby napsali svá vyjádření. Tak se můžeš dočkat i toho, že tě v potřebě zavděčit se mistrovi budou pomlouvat a napadat třeba i tví bývalí přátelé nebo lidi, které vůbec neznáš. Potřebu bránit se má velké ego pana Vacka, aby se udrželo na výsluní.
V onom článku pan Vacek o tobě a Marušce dále píše: "Nejen se nezeptali na můj názor, ale byli přesvědčeni, že se na něj nemusejí ptát...". Vy jste se skutečně museli ptát pana V. na jeho názor, když jste chtěli někam odjet? Členové jeho skupiny nemohou na takovou samozřejmost mít svůj názor? Např. pan Pettinger zpravidla neodpovídá na dopisy, další pánové a dámy prý také ne a pan Vacek sám, jak jsme na jeho webu viděli, odpověděl za pana Pettingera v článku nazvaném "Miloš Tomáš se ptá" bezduchou otázkou "To neumí číst?", k čemuž připojil výhrůžku „plnými důsledky“. Jiní čélové zase píšou na adresu kritiků pana Vacka nevyžádané, neavízované maily, kde obemílají dokola Vackovy lživé pomluvy a patolízalské devótní ódy na „velkého mistra“ Vacka. Papouškované lži neuvažujících fanatiků. Jako by skutečně pánové ze skupiny pana Vacka neměli svůj názor. Co si o tom myslíš? Nedochází ve skupině pana V. k jakémusi vymývání mozků?

DM: Ano, byl jsem přesvědčený, že je přirozené zeptat se na jeho názor. A přišlo mi to přirozené, protože jsem se domníval, že mezi námi je přátelský vztah. Proto jsem se ptal, zajímal mě jeho názor, případně rada, pohled z jeho strany. To je normální. Klidně i pochopím, že by se mýlil, to je přece taky normální, každý se mýlí, na tom nic není. To by jeho mistrovství nijak nesnižovalo.
Vymývání mozků? Nevím, neumím to posoudit, podle určitých znaků (jsem Jidáš, nestýkejte se s těmi, co odpadli nebo vás nakazí zlem, jsem Lucifer, že už i peklo je na mě malé - když vezmu pouze sebe) ano, protože pak vidím reakce lidí, kteří mě nikdy neviděli, neznají mě, ale už mají názor hotový. Navíc pokud čtu v článku dcery Evy, že: „Celou zkušenost provázela a stále provází velká vyrovnanost, jistota, klid, uspokojení atd. Jakoby nadhled nad lidstvím, vyhasnutí mít plodit děti, ne proto, že již dvě máme (a máme je velmi rádi), ale z vnitřního pochopení, že lidské plození je velmi odpadlé od Boha…“., tak nad tím zůstává rozum stát. Její manžel, pan Krutina, kterého neznám, ale který se cítí oprávněný komentovat všechno možné, můj stav, duchovní pochopení apod. klidně napíše: „Nerovnováha obou principů (rozumu a intuice) je vidět na některých bhaktech, jako je Púndža, který sice realizoval díky citu, ale je naprosto neschopen správně používat rozum v případě nauky. Podobně tomu může být i u džňáninů, příkladem je Nisargadata Maharadž.“ Nejen, že jde ve šlépějích svého tchána – tedy komentuje poněkud neoprávněně kde co - ale ten člověk nemá vůbec ponětí, o čem píše – v případě těchto dvou skutečných mistrů. Složitá pojednání o šakti, buddhi, svatbách apod. jsou myšlenkovými konstrukcemi, ničím víc. Co přišlo, zase odejde. No ale když ho to baví…..
A to je právě ono. Pokud komentuje Dan Moravec a mnozí další, jsou hloupí, zlí, zvrácení…a nic takového jim nepřísluší. Panu Krutinovi a panu Vackovi a několika dalším ano. Cítíte tu absurditu hry na vyvolené, duchovní , které právě proto, že není pravé a skutečné, musí sahat k neopodstatněným kritikám skutečných mistrů, aby je snížilo a sebe vyzdvihlo?
Už slyším ty trefené husy, že dělám to samé. Jenže já se na satgurua nepasuji. A pan Krutina nebo pan Vacek satguruem taky nejsou. Všichni máme, řekl bych, „stejná oprávnění“ anebo „stejná neoprávnění“.

KV: Dcera pana Vacka Eva je zřejmě sama velký tragický případ. Je nám jí líto, jak dopadla, na jejím stavu nese vinu bezpochyby její otec. Pan Vacek článek o vás dále rozvíjí, myslím, že zde dává na srozuměnou, oč mu ve skutečnosti jde: "...Marušku ani Dana nenapadlo, když mají tolik peněz na zbyt, aby podpořili svého mistra vevydávání duchovní literatury, kterou vydávám vlastním nákladem a praktickybez sponzorů, ač by taková pomoc vlastnímu mistrovi měla být samozřejmostí a na prvém místě". Pan V. rád často zdůrazňuje, že vydává své knihy vlastním nákladem. Peněžní dar 108 dolarů, takováto sponzorská pomoc věnovaná jemu, by měla být podle něj samozřejmostí. Jestli by si takto o sponzorování své činnosti říkali např. Maháriši, Ježíš a další praví mistři? Pokud je takovéto počínání všech Vackových čélů samozřejmostí a děje se tak, pak tedy nevydává tento lžiguru a prý chudý důchodce své knihy ani tak z vlastních prostředků, ale z prostředků vymámených od členů své skupiny. A to uvažme, že tyto peněžní dary nezdaňuje. A také zdarma mu čélové přepisují knihy, kopírují jeho překlady(některé rovněž nelegálně prodává) atd. Jistě stále bude prohlašovat, že vydává své knihy vlastním nákladem a prý “vše dělá takřka na koleně“, nejsa podnikatelem. Zřejmě považuje vynakládání peněžních prostředků svých čélů za součást vlastních nákladů. Jako duchovní osoba, za kterou se považuje, se přitom ani trochu nestydí a nehorázně peněžní příspěvky přímo, jak plyne z toho, co sám píše, vyžaduje. Pan V. vlastně přímo říká, že byste oněch 108 dolarů měli věnovat jemu.Vypadá to, že celé jeho pohněvání se na tebe, je vlastně proto, že jste mu tyto peníze nedali, a maskuje to tím, že jste nepožádali o souhlas k dočasnému opuštění skupiny. Dane, co si o tom myslíš? A potom, je tedy normální, že pan V., prý coby chudý důchodce a duchovní mistr, přijímá takovéto peněžní dary, a je normální, že si o ně takovýmto způsobem, že by mělo jít o samozřejmost, říká?

DM: Mně ale přijde samozřejmé, že oddaní přispívají na vydávání knih. Čtou je, studují, jsou pro ně, proč by nemohli sponzorovat. Podobné se děje v mnohých skupinách a zdaleka ne jen se zabývající duchovnem (neziskovky, ekologická seskupení apod.) Jiná věc je ono – říkání si. Ano, pan Vacek si povzdechl, že jsme raději ty peníze (za šaktipat) nedali jemu. Dodnes chci věřit, že je to nadsázka, přece by mu nešlo o hloupých cca 3000 korun. Není to málo, ale zdaleka to není moc. Navíc naše podpora tehdy byla, jak jen to šlo, maximální. Dobrovolně a rádi, bez jakéhokoli nucení nebo vyžadování, jsme přepisovali z rukopisu knihy na počítači, kopírovali xeroxová vydání knih, nahrával jsem kazety, množil nabídky apod. Opakuji, dělal jsem to rád a ze své vlastní vůle, tím chladnější byl políček, který vyzněl – nevděčníci, nepodporovali mě apod. Nepotřebuji uznání za to, že jsem to dělal, ale tvrdit, že jsem to nedělal, je opět ten samý vzorec interpretací skutečnosti podle p. Vacka.

Dane, děkuji za rozhovor.


mailto:kauza.vacek@gmail.com