neděle 25. února 2007

Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, díl 12.

Grafomanie Jiřího Vacka pokračuje. Místo aby se věnoval „působení tichem“, usilovným meditacím a rozpouštění svých nemalých vásan, víří a jitří tento zvláštní člověk mysl sepisováním memoárů, o jejichž duchovní a literární kvalitě můžeme přinejmenším velmi vážně pochybovat. Uvažte sami: Poslední díl Vackových „pamětí“ tvoří zhruba z poloviny kritika jeho, jak sám říká, nepřátel – zaměstnanců, autorů a příznivců nakladatelství Avatar, Františka Drtikola, katolické církve (jmenovitě Tomáše Halíka), oponentů z Jitřní země, Dana Moravce, Josefa Frice aj. (viz názvy kapitol: Milý Auro z Jitřní země!, Myšlenkové postupy mých kritiků, Jak vypadá můj typický kritik, Podstata sporu s Avatarem a s Jitřní zemí, Pro pana Popova z Jitřní země, Kdo jsou naši nepřátelé?, Píše nám pan Pařík a Dostál, Dopis Danovi Moravcovi a jemu podobným, Auro je černý magik, Terezo Vacková, Nedůvěryhodnost pana Paříka, Perly z Jitřní země atd.)
Zbytek knihy vyplňují podbízivé a oslavné dopisy žáků, politické a historické exkurzy a glosy, jejichž jediným smyslem je ospravedlnit útoky proti Fr. Drtikolovi, plytké a těžkopádné kvaziduchovní stati, několikastránková tabulka s výčtem „mistrových“ samizdatů (které ze strachu, na rozdíl od Eduarda Tomáše, nepodepisoval). Tentokráte nevybylo místo ani na roztodivné kulinářské férie či střípky z cest, jeden Alžbětin ptáček a pár vtipů paní Mirky to nespasí.
Pan Vacek, jindy dle vlastních slov věčný naivka, nyní zdá se dává najevo vyšší míru realismu, předpokládaje, že jeho čélové jsou hůře chápající (zasloužili by si rozhodně více úcty), když neustále dokola omílá Tomášovu zádušní mši či „zločinnou“ politickou minulost Fr. Drtikola, ačkoli toto téma již nesčetněkrát probral i v předchozích dílech pamětí a článcích na svém webu.
Celkově vzato nic převratného: lži, dehonestace, pomluvy, scestné spekulace a pseudoproblémy, diletantský pokus interpretovat výrok mistra Eckharta „Vzdát se Boha pro Boha“, sebechvála a snaha o sebepotvrzení („Neučím nic jiného, než učil Ježíš, Maháriši a ostatní opravdoví mistři“), vyčpělé metodologické traktáty, z nichž tu a tam problikne světélko v podobě citátu jiného autora.
A tak se dá s klidným svědomím konstatovat, že poslední díl Vackovy pamětnické série, jemuž by slušel podnázev „buranské zápisky“, s přehledem aspiruje na čestné místo mezi nejúděsnějšími díly, která byla kdy v oblasti ezoteriky sepsána.

Martin Pařík


Redakce KV se pravděpodobně bude k tématu vracet.

mailto:kauza.vacek@gmail.com